Best 3 quotes of John Kerr on MyQuotes

Načež hlas v mém nitru pronesl: Je to umění. Překvapilo mě to. Nikdy mě nenapadlo, že to, co píši, má něco společného s uměním. Pak mě ale napadlo: Mé nevědomí možná utváří osobnost, která není já, která však naléhavě usiluje o vyjádření. Zcela bezpečně jsem věděl, že ten hlas vyšel z ženy. Poznal jsem hlas jedné pacientky, nadané psychopatky se silným přenosem na mne. V mé mysli se stala živou postavou.

Sometimes when a person is not being heard, it is appropriate to blame him or her. Perhaps he or she is speaking obscurely; perhaps he is claiming too much; perhaps she is speaking rather too personally. And one can, perhaps, charge Spielrein on all three counts. But, on balance, her inability to win recognition for her insight into repression was not her fault; it was Freud’s and Jung’s. Preoccupied with their own theories, and with each other, the two men simply did not pause even to take in the ideas of this junior colleague let alone to lend a helping hand in finding a more felicitous expression for her thought. More ominously still, both men privately justified their disregard by implicitly casting her once more into the role of patient, as though that role somehow precluded a person from having a voice or a vision of his or her own. It was and remains a damning comment on how psychoanalysis was evolving that so unfair a rhetorical maneuver, one so at odds with the essential genius of the new therapeutic method, came so easily to hand. In the great race between Freud and Jung to systematize psychoanalytic theory, to codify it once and for all, a simpler truth was lost sight of: Sometimes a person is not heard because she is not listened to.

V listopadu se stalo Jungovo osamocení ještě tíživější. Bylo by v rozporu s jeho povahou požádat o profesionální pomoc někoho jiného. A navíc nebylo jasné, zda je po ruce někdo, kdo by mu mohl pomoci. A tak se rozhodl zachovat se, jako se už zachoval v minulosti, a oddal se snění: Věděl jsem, že mám-li se vypořádat s fantaziemi, které mnou v hloubi zmítaly, musím se tak říkajíc do nich propadnout. K tomu jsem nejen pociťoval prudký odpor, ale přímo jsem se toho bál. Obával jsem se, že ztratím vládu nad sebou a stanu se obětí fantazií - a jako psychiatr jsem až příliš dobře věděl, co to znamená. Po delším váhání jsem však pochopil, že jiné cesty není.